Dříve jsme bydleli ve velkém domě. Takové bydlení má jistě své přednosti i své zápory. Jednou výhodou může, v jistém směru, být právě dostatek či nadbytek prostoru. Měli jsme tedy dost místa a měli jsme andulky i velkého psa, který se do rozlehlého domu pohodlně vešel.
Před několika lety jsme se přestěhovali do mnohem menšího bytu, a protože do našeho života vstoupila kočka, která nedorostla plné velikosti, vejde se nám sem i ona. Kočka se přimkla hlavě ke mně a dceři a syn začal mít pocit, že by uvítal ještě další zvířátko, které by bylo hlavně jeho. Zpočátku jsem zavrhovala všechny návrhy různých plemen psů začínajících u velkých, přes střední až po menší. Trpělivě a stále dokola jsem vysvětlovala, že v malém bytě opravdu nemáme místo pro další zvířátko, že i andulky jsme hned na začátku předali někomu jinému.
Také jsem vycházela ze znalosti nastavení svého syna. Úplně jasně jsem si dovedla představit, že po ochladnutí počátečního zápalu, budu psa venčit já. Že po několika týdnech, či spíše dnech, budu v podstatě jediná, kdo se o něj bude starat, což mě opravdu neuvádělo do stavů euforie. Venčit se mi nechce, přiznávám. Hlavně nejsem každý den doma a nemyslím si, že pes by byl nadšen z velmi omezeného prostoru, o který by se musel ještě dělit s kočkou.
Naše kočka to je něco jiného. Ta, ač byla původně toulavým kotětem, se s příchodem do bytu okamžitě (dá se jistě říci v jediném oka mrknutí) zcela a úplně přeorientovala na kočku domácí, tedy v tomto případě bytovou. Sice jí občas nabízíme možnost navštívit venkovní prostor, ale jediné, co připouští, je zřídkavé venčení na okenním parapetu, a to ještě bezpečně upnutá do kšír a držená na vodítku. Jakýkoliv kontakt s vnějším světem odmítá a je naprosto spokojená s rolí kočky domácí. Zde si vykračuje jako královna, která opanovala své výsostné území, což je jistě pravda. Dokonce i já, která nikdy nepřipouštěla zvířata v posteli, jsem rezignovala, protože kočka ke svému ukládání se k spánku ignoruje všechna nabídnutá obvyklá kočičí místa a zcela nekompromisně spí na mně. Jedinou výjimku tvoří noci, kdy nespím úplně klidně a vrtím se. V tom případě se vztyčenou hlavou odchází, že už toho má tedy dost, a že se jde vyspat jinam, protože jsem úplně nemožná. Naštěstí spím většinou v klidu, takže je nad slunce jasné, že jí jako pelíšek vyhovuji.
Každopádně se přiblížily první kulatiny mého syna, a tak jsem přes veškerá varování rozumu i intuice povolila, že to tedy s ním zkusím, že se tedy ukáže, jak je zodpovědný a nakolik dostojí svým slibům o každodenní péči o vlastní zvířátko. Ne, že bych ho osobně kupovala, ale dovolila jsem rodině, aby mu byl mazlíček pořízen. Nějaké zvíře, které je dostatečně malé, aby se nám do bytu vešlo a dostatečně nenáročné, aby zvládl péči o něj a takové, které může být v bytě s kočkou. Nastal den „D“ a syn s velkou slávou obdržel svůj dar. Terárium s agamou vousatou.
V životě jsem se s ničím takovým nesetkala. Drak. Maličký dráček. A navíc se krmí živou potravou. Bezva.
Oslava skončila a my si domů odvezli nový přírůstek. Umístili jsme ho na jediné volné místo a já se jala zjistit, co péče o takové zvíře vlastně obnáší. Postupně jsem se hlavně sama snažila si na ještěrku zvyknout, protože mi bylo jasné, že se nevyhnu osobnímu kontaktu a že syn sám vše potřebné neobstará. Zvykla jsem si i na odchyt cvrčků, i když jsem zpočátku docela nadskakovala, když nějaký skočil na mě. Syn několik dní ráno vybíhal s radostí pro mlíčáky, ale, jak jsem předpokládala, mu nadšení dlouho nevydrželo a teď skoro každý den protestuje a navrhuje mi, že bych tedy alespoň JEDNOU mohla pro ty mlíčáky zajít sama. No, nebudu se nijak obšírně šířit o dnech, kdy doma není a péče o milou agamu je zcela na mně. A, jak trefně několika slovy vystihla paní v jednom zverimexu: „Ta vám zůstane!“, vypadá, že agama mi zůstane. Takže ji ochočuji, vzájemně si na sebe zvykáme, kamarádím ji s naší kočkou a občas mě i podrbá na zádech, když se rozhodne prozkoumat mě i z druhé strany.
Anna
(z připravované sbírky: Korálky na niti 2)
