Archiv pro štítek: úvahy

Vize budoucnosti: Prdění ZAKÁZÁNO!

Prdění je neslušné. Prdění obtěžuje ostatní. Prdění vydává odporný zvuk a ještě odpornější pach. Proto se tímto nařízením prdění ZAKAZUJE.

Nemůžete-li ovládnout své tělo, užívejte tabletky PROTIPRD. Kdo bude přistižen, jak prdí, dostane pokutu. Kdo oznámí prdícího, dostane odměnu.

 

Co na tom, že prdění uvolňuje nahromaděné plyny ze střev. Co na tom, že díky prdění poznáme, že něco v trávicím procesu není zcela v pořádku. Co na tom, že se dříve říkalo: Lepší jeden prd, nežli deset doktorů.

Teď už se prdět nesmí.

Dav si žádá život bez prdů. A má ho mít. Aspoň se zabaví a nebude se zabývat podstatnými věcmi. Od toho jsou tu jiní.

A co zdraví? Co s ním? Koho zajímá? Máte tabletky, tak užívejte a buďte rádi, že už nezamořujete prostředí svými prdy. A raději jezte PROTIPRD preventivně. Vyplatí se vám to. Lépe platit za léky, než platit pokuty. Kdo je finančně chytrý, užívá PROTIPRD.

 

Nové nařízení: Kdo oznámí prdící doupě, dostane VELIKOU odměnu.

 

Kde se doupata vzala? Jak je možné, že jsou lidé, kteří chtějí svobodně prdět? Kdo by chtěl něco takového? Proč by měl člověk vědět, že snědl něco, co mu neprospělo? Máme přece spoustu léků na všechno! Nepotřebujeme vědět příčinu. Nač se zabývat příčinami. Uvědomte si jen, že máte prostředí bez prdů!

Kdo prdí, je OUT. Kdo neprdí, je IN. Buďte IN. Buďte moderní. Že nechcete být IN? Každý chce být IN. Kdo není IN, vyřazuje se ze společnosti. Že nechcete být v davu? Jste blázen? Vy máte vlastní názor? Co to je? Buďte IN. Neprďte. Užívejte PROTIPRD!

A že jste někoho udali? Že vás z toho bolí hlava? Nebo srdce? Co na tom. Vemte si tabletky proti bolesti a běžte si koupit něco pěkného za tučnou odměnu. O to jde! Máte na to! Můžete si teď koupit věci, které ještě nemáte! Dokonce i novou skříň, kam nové věci uložíte!

Že máte svědomí? Co to je? My máme léky na všechno! I na svědomí. Běžte. Nakupujte. Udávejte. Berte tabletky. Buďte IN!

Že nejste šťastní? A koho to zajímá? Máte jídlo, máte oblečení, máte práci, žijete mezi stejnými lidmi. Tak k čemu štěstí? Vemte si lék a běžte na nákup!

Ukázka z připravované knihy: 
Vize budoucnosti: PRDĚNÍ ZAKÁZÁNO!

Nevhodné koláče

Zprávy… Reportáž v parném létě s teplotami, které jsou považovány za tropické! A o čem taková reportáž byla? O koláčích. Tedy o propoceném oblečení v podpaží.

Takže nejen, že naše přirozenost se nám na hony už dávno vzdálila a pocení potlačujeme různými prostředky, ale teď už je naprosto nepřijatelné, aby se lidé v horku potili, a tak zdravým způsobem ochlazovali svoje tělo? Co bude příště? Necháme si operativně odstranit potní žlázy, abychom snad někoho neurazili pohledem na zvlhčený oděv? A potom? Pak už se uvaříme ve vlastním těle jenom proto, abychom byli in? Protože potit se je společensky nepřijatelné?

Samozřejmě souhlasím s dostatečnou osobní hygienou, jsem i pro používání deodorantů v rozumné míře, zvláště dají-li se dnes sehnat produkty na bázi bylin. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Kam až dojde tenhle hon na čarodějnice, když reportéři (mohu snad říci novináři?) nemají nic lepšího na práci, než šmírovat lidem podpaží?

Opravdu jsme my, kteří se nazýváme lidmi, klesli tak hluboko a tolik jsme se vzdálili lidství, že se budeme stydět za přirozené a velmi užitečné projevy našeho těla? Neříkám, že bychom měli někoho obtěžovat zápachem, pokud bychom se nemyli, ale pocení potřebujeme k přežití!

Už tak se vzdalujeme naší přirozenosti v mnoha směrech a rozhodně nám něco takového neprospívá, ale vše by mělo mít své hranice, a když ničeho jiného, tak alespoň hranice rozumu, kterým se my lidé 21. století tolik oháníme.

Anna

napsáno: 21.7.2015
Z připravované knihy: Vize budoucnosti: PRDĚNÍ ZAKÁZÁNO!

… jako sebe sama

jako_sebe_sama

Proč jsme ve srabu?

Protože jsme zapomněli onu druhou část notoricky známého biblického prohlášení. Protože nás celý život někdo krmí větou (tedy přesněji řečeno: souvětím) či její obdobou: „Nebuď sobec, mysli na ostatní, nemysli na sebe!“

A my se snažíme. Tolik se snažíme být dobrými a nesobeckými lidmi. A co z toho?

Je třeba slyšet a vnímat to celé:

Miluj bližního svého jako sebe sama.

Zřejmě všichni už jsme někdy slyšeli, že máme milovat bližního svého. Že nemáme být sobci. Že máme myslet na ostatní. Že máme dávat přednost bližním. Že… Ještě by se toho jistě našlo mnoho, jak máme projevovat lásku k lidem kolem sebe.

Jistě je v pořádku mít rád lidi a soucítit s nimi. Jistě je v pořádku milovat život a živé bytosti. Jen se jaksi často zapomíná na druhou část onoho prohlášení: JAKO SEBE SAMA.

A ouha. Máme problém. Jakkoliv si myslíme, že kdekdo kolem nás má rád jen sám sebe, bývá tomu přesně naopak, protože míra lásky k sobě určuje míru lásky k ostatním.

Ve chvíli, kdy si právě toto uvědomíme, zjistíme, jak často jsme se mýlili, jak často se mýlíme, pokud jsme přesvědčeni, že onen nehodný člověk má rád jen sám sebe. Pokud připustíme tuto definici, pak je vše obráceně. V takovém případě se nám ukazuje, že mnoho lidí se právě rádo nemá. Soudě tedy podle nelásky k bližním.

Ale tak to je (samozřejmě, že si můžete myslet své – stejně jako já), míra lásky k sobě určuje míru lásky k ostatním. Ono se to nejhůř přijímá ve chvíli, kdy si definici vztáhneme na sebe: Je možné, že ostatní (partnera, děti, rodiče…) milujeme tak málo jako sebe, i když se snažíme je mít rádi moc? I když jim dáváme přednost? I když se jim tolik obětujeme!? Proboha! Možná, že je všechno špatně! Jak je to možné? Vždyť se celý život tolik snažíme, vždyť žijeme podle toho, jak nás vychovávali. Děláme vše, jak nejlépe dovedeme, ale ono to snad není správně?

Ale jistě: Co je vlastně „správně“? Mohli bychom polemizovat. Jenže o to mi teď nejde. Jen jsem chtěla připomenout, že nestačí mít rád (nebo snažit se mít rád) ostatní, když nemáme rádi (skutečně rádi) sami sebe, protože právě ona druhá část (jako sebe sama) určuje míru.

 

Ukazatel zdraví lidstva

 

 

Víte, že je jeden spolehlivý ukazatel zdraví lidstva? Ukazatel zjevný a hospodářsky vyčíslitelný?

Mnozí z nás mají doma domácí mazlíčky, jiní mají hospodářská zvířata, a i ti, kteří nic takového nemají, se učili o zvířatech ve škole (i když tam se nejspíš nic takového neprobíralo), a další občas sledují nějaké dokumenty o přírodě. Ať tak či tak, k ledaskomu se donesla informace, jak poznat, že se zvířetem není něco v pořádku, že je nemocné. Jedním z ukazatelů, který bývá jasně viditelný, je znečištění řitního otvoru. Zdravé zvíře vykoná svou potřebu a je v podstatě čisté. Nemocné zvíře bývá špinavé. To obvykle varuje majitele, že je třeba jednat, zjistit příčinu. Někdy je to jen požití nevhodné stravy a náprava bývá okamžitá, jindy se příčina skrývá a přikročíme tedy k dalším krokům. Každopádně víme, že je třeba jednat, že je třeba se zvířetem něco udělat, že prostě není něco v pořádku.

I my jsme živočichové, kteří vyměšují. Také máme řitní otvor. Jen s tím rozdílem, že my chodíme na toaletu, tam v soukromí vykonáme potřebu a pak použijeme toaletní papír. Byli-li bychom zcela zdraví, vlastně by ani neměl být třeba (nepočítám používání toaletního papíru u žen z jiných důvodů). My, kteří jsme rodiči, známe od svých dětí, dokud byly (či jsou) malé, že často mají zadeček po vykonání potřeby čistý. A co my dospělí? Jak na tom jsme? Jistě nezačneme chodit s holou zadnicí, aby všichni viděli, jestli jsme v pohodě, nebo ne. A to nejen v pohodě fyzické, ale i psychické, protože kdekdo zná ono: „Můžu se z toho posr…!“ a v reálu se nám stává přesně ono proklamované – střeva se nám vyprazdňují bouřlivějším způsobem.

Nemám na mysli, že teď začneme kontrolovat spotřebu toaletního papíru v národním či mezinárodním měřítku nebo kontrolovat nákupy sousedům, ale můžeme na sobě bezprostředně pozorovat, co nám hlásí naše tělo. Ne proto, abychom s každým rychlejším vyprazdňování letěli k lékaři, ale abychom si uvědomili souvislosti. Třeba proto, abychom neopakovali: „To mě pos..!“

Nevhodné koláče

Zprávy… Reportáž v parném létě s teplotami, které jsou považovány za tropické! A o čem taková reportáž byla? O koláčích. Tedy o propoceném oblečení v podpaží.

Takže nejen, že naše přirozenost se nám na hony už dávno vzdálila a pocení potlačujeme různými prostředky, ale teď už je naprosto nepřijatelné, aby se lidé v horku potili, a tak zdravým způsobem ochlazovali svoje tělo? Co bude příště? Necháme si operativně odstranit potní žlázy, abychom snad někoho neurazili pohledem na zvlhčený oděv? A potom? Pak už se uvaříme ve vlastním těle jenom proto, abychom byli in? Protože potit se je společensky nepřijatelné?

Samozřejmě souhlasím s dostatečnou osobní hygienou, jsem i pro používání deodorantů v rozumné míře, zvláště dají-li se dnes sehnat produkty na bázi bylin. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Kam až dojde tenhle hon na čarodějnice, když reportéři (mohu snad říci novináři?) nemají nic lepšího na práci, než šmírovat lidem podpaží?

Opravdu jsme my, kteří se nazýváme lidmi, klesli tak hluboko a tolik jsme se vzdálili lidství, že se budeme stydět za přirozené a velmi užitečné projevy našeho těla? Neříkám, že bychom měli někoho obtěžovat zápachem, pokud bychom se nemyli, ale pocení potřebujeme k přežití!

Už tak se vzdalujeme naší přirozenosti v mnoha směrech a rozhodně nám něco takového neprospívá, ale vše by mělo mít své hranice, a když ničeho jiného, tak alespoň hranice rozumu, kterým se my lidé 21. století tolik oháníme.

Anna

napsáno: 21.7.2015
Z připravované knihy:   Vize budoucnosti: PRDĚNÍ ZAKÁZÁNO!

Anna_a_agama_3m

Jak jsem si (ne)pořídila drbátko zad

               Dříve jsme bydleli ve velkém domě. Takové bydlení má jistě své přednosti i své zápory. Jednou výhodou může, v jistém směru, být právě dostatek či nadbytek prostoru. Měli jsme tedy dost místa a měli jsme andulky i velkého psa, který se do rozlehlého domu pohodlně vešel.
Před několika lety jsme se přestěhovali do mnohem menšího bytu, a protože do našeho života vstoupila kočka, která nedorostla plné velikosti, vejde se nám sem i ona. Kočka se přimkla hlavě ke mně a dceři a syn začal mít pocit, že by uvítal ještě další zvířátko, které by bylo hlavně jeho. Zpočátku jsem zavrhovala všechny návrhy různých plemen psů začínajících u velkých, přes střední až po menší. Trpělivě a stále dokola jsem vysvětlovala, že v malém bytě opravdu nemáme místo pro další zvířátko, že i andulky jsme hned na začátku předali někomu jinému.
Také jsem vycházela ze znalosti nastavení svého syna. Úplně jasně jsem si dovedla představit, že po ochladnutí počátečního zápalu, budu psa venčit já. Že po několika týdnech, či spíše dnech, budu v podstatě jediná, kdo se o něj bude starat, což mě opravdu neuvádělo do stavů euforie. Venčit se mi nechce, přiznávám. Hlavně nejsem každý den doma a nemyslím si, že pes by byl nadšen z velmi omezeného prostoru, o který by se musel ještě dělit s kočkou.
Naše kočka to je něco jiného. Ta, ač byla původně toulavým kotětem, se s příchodem do bytu okamžitě (dá se jistě říci v jediném oka mrknutí) zcela a úplně přeorientovala na kočku domácí, tedy v tomto případě bytovou. Sice jí občas nabízíme možnost navštívit venkovní prostor, ale jediné, co připouští, je zřídkavé venčení na okenním parapetu, a to ještě bezpečně upnutá do kšír a držená na vodítku. Jakýkoliv kontakt s vnějším světem odmítá a je naprosto spokojená s rolí kočky domácí. Zde si vykračuje jako královna, která opanovala své výsostné území, což je jistě pravda. Dokonce i já, která nikdy nepřipouštěla zvířata v posteli, jsem rezignovala, protože kočka ke svému ukládání se k spánku ignoruje všechna nabídnutá obvyklá kočičí místa a zcela nekompromisně spí na mně. Jedinou výjimku tvoří noci, kdy nespím úplně klidně a vrtím se. V tom případě se vztyčenou hlavou odchází, že už toho má tedy dost, a že se jde vyspat jinam, protože jsem úplně nemožná. Naštěstí spím většinou v klidu, takže je nad slunce jasné, že jí jako pelíšek vyhovuji.
Každopádně se přiblížily první kulatiny mého syna, a tak jsem přes veškerá varování rozumu i intuice povolila, že to tedy s ním zkusím, že se tedy ukáže, jak je zodpovědný a nakolik dostojí svým slibům o každodenní péči o vlastní zvířátko. Ne, že bych ho osobně kupovala, ale dovolila jsem rodině, aby mu byl mazlíček pořízen. Nějaké zvíře, které je dostatečně malé, aby se nám do bytu vešlo a dostatečně nenáročné, aby zvládl péči o něj a takové, které může být v bytě s kočkou. Nastal den „D“ a syn s velkou slávou obdržel svůj dar. Terárium s agamou vousatou.
V životě jsem se s ničím takovým nesetkala. Drak. Maličký dráček. A navíc se krmí živou potravou. Bezva.
Oslava skončila a my si domů odvezli nový přírůstek. Umístili jsme ho na jediné volné místo a já se jala zjistit, co péče o takové zvíře vlastně obnáší. Postupně jsem se hlavně sama snažila si na ještěrku zvyknout, protože mi bylo jasné, že se nevyhnu osobnímu kontaktu a že syn sám vše potřebné neobstará. Zvykla jsem si i na odchyt cvrčků, i když jsem zpočátku docela nadskakovala, když nějaký skočil na mě. Syn několik dní ráno vybíhal s radostí pro mlíčáky, ale, jak jsem předpokládala, mu nadšení dlouho nevydrželo a teď skoro každý den protestuje a navrhuje mi, že bych tedy alespoň JEDNOU mohla pro ty mlíčáky zajít sama. No, nebudu se nijak obšírně šířit o dnech, kdy doma není a péče o milou agamu je zcela na mně. A, jak trefně několika slovy vystihla paní v jednom zverimexu: „Ta vám zůstane!“, vypadá, že agama mi zůstane. Takže ji ochočuji, vzájemně si na sebe zvykáme, kamarádím ji s naší kočkou a občas mě i podrbá na zádech, když se rozhodne prozkoumat mě i z druhé strany.

Anna

(z připravované sbírky: Korálky na niti 2)

…úryvek z knihy, ve kterém mluví hlavní hrdina (mladík) po návratu z koncentračního tábora:

Chtějí snad, aby všechna moje poctivost a všechny mé předchozí kroky veskrze pozbyly svůj smysl? Proč ten náhlý obrat, proč ten odpor, proč nechtějí uznat, že existuje-li osud, pak nemůže existovat svoboda; jestli však – pokračoval jsem, sám čím dál překvapenější a čím dál vzrušenější tím, co říkám – jestli však existuje svoboda, pak neexistuje osud, a pak tedy… – zarazil jsem se, ale jen abych nabral dech – …pak tedy je svým osudem každý sám! – došlo mi znenadání v tomto jediném okamžiku tak jasně jako dosud ještě nikdy.

Imre Kertész: ČLOVĚK BEZ OSUDU
Přeložila Kateřina Pošová. Vydalo Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., Praha, 2009, vydání druhé. ISBN 978-80-200-1758-1

 

Člověk bez osudu není člověkem bez budoucnosti, jak by se mohlo zdát. Je to člověk, který uznává svobodnou volbu a svobodná volba vylučuje předurčení. Je to člověk žijící přítomným okamžikem, který je věčný a z něhož budoucnost, tedy další přítomný okamžik, vychází…
Anna